Via Nostra - vše o cestování. Cestopisy, diskuse, články, cestopisná literatura

Noc na Velké čínské zdi

Již od prvního okamžiku plánování cesty vlakem po Transsibiřské magistrále Moskva– Peking jsme chtěli vidět Velkou čínskou zeď. Naším cílem však bylo nejen ji vidět, ale také u ní přespat a vychutnat si ji bez turistů.

K prvnímu setkání s Velkou čínskou zdí došlo nedaleko města Datong. Vyptávali jsme se na možnost vidět čínskou zeď někde, kde nebudou turisté. Anglicky mluvící Číňan nám o takovém místě vyprávěl a nabídl se, že nám zajistí odvoz mikrobusem. Bylo jasné, že to bude dražší, ale souhlasili jsme, protože sami bychom se tam nedostali. Jeli jsme z města kolem Yungang jeskyní, což je nejnavštěvovanější místo okolí Datongu a každý ho tu zná. Když jsme v podvečer vystoupili u zdi, tak tam opravdu žádní lidé nebyli. Bohužel v těchto místech Velká čínská zeď vypadá spíš jen jako velký val. Místní lidé zeď rozebrali a kameny použili na stavbu svých domů. Byli jsme  sice trochu zklamaní, ale noc jsme tam strávili ve stanu vedle bývalé zdi.

Po předchozím nezdaru jsme si řekli, že nám nezbývá nic jiného než jet k Velké čínské zdi na turisticky známé místo. V Pekingu je mnoho možností kde koupit jednodenní zájezd. Protože jsme chtěli ušetřit a navíc tam přespat, rozhodli jsme se pro individuální dopravu; neodradily nás ani zprávy o zákazu přenocování u Zdi. 

Ráno jsme vyrazili na pekingské autobusové nádraží, odkud se odjíždí do města Mijun. Autobus tam jezdí každou chvíli a za dvě a půl hodiny jsme tam byli. Jednodušší část cesty jsme měli za sebou. Na druhou půlku cesty se nám nepodařilo zjistit žádný spoj hromadnou dopravou a na řadu přišlo smlouvání. U autobusu čekala paní s dodávkou a nabízela odvoz za dvě stě juanů. Po smlouvání jsme se dohodli na sto padesáti, což na osmdesát kilometrů a po rozpočítání na pět osob nebyla špatná cena. Cestou z ničeho nic paní zastavila u krajnice a s nezřetelnými slovy o manželovi vystupovala. Přeběhla silnici, kde zastavilo druhé auto. Paní do auta nastoupila a odjela, zatímco pán z druhého auta nastoupil k nám a pokračovali jsme v cestě. Bez dalších zvláštností jsme dojeli k vstupní bráně Jinshanling. S řidičem jsme se předběžně dohodli, že se sejdeme druhý den odpoledne v 10 kilometrů vzdáleném Simataji, kam jsme chtěli dojít po Velké čínské zdi.

Za 50 juanů, jsme si koupili lístek a plni očekávání směřovali vstříc legendě. Nedaleko za vstupní branou, kde jsme se mimo jiné dočetli o zákazu kempování na Zdi, jsme prošli kolem dolní zastávky lanovky. Asfaltová cesta mírně stoupala a po chvíli se nám naskytl první pohled na část zdi a několik věží. Cesta končí na malém náměstí, již přímo vedle zdi. Zbývali nám jen krátké schůdky a ocitli jsme se na jedné z věží. Stáli jsme na Velké čínské zdi!

Kolem se rozkládala krásně zelená a kopcovitá krajina a po jejím hřebeni se klikatil obrovský kamenný had. Kochali jsme se výhledem, který jsme znali z obrázků: ve skutečnosti však je mnohem působivější. Nikam jsme nespěchali. Simatai, kde jsme chtěli přespat, byl jen 10 kilometrů vzdálený. Batohy jsme nechali ležet na věži a šli se podívat na opačnou stranu od Simataje. O tři věže dál končila udržovaná část zdi. Kamenné zábradlí na chybělo, schody byly místy obtížně schůdné a zeď zarůstala trávou. Přesto jsme šli dál. Cedule na další věži oznamovala, že dál je vstup zakázaný a začíná tam vojenská oblast. Během doby, co jsme byli na zdi, jsme neviděli jediného člověka. Měli jsme Velkou čínskou zeď jen sami pro sebe a tak se začala rodit myšlenka, že zde opravdu přespíme. Nevěděli jsme, zda někdo večer turistickou část nekontroluje, a proto jsme se zašli podívat ještě na první věž v zakázané oblasti. Byla zarostlá, ale místo na spaní jsme tam našli. Bylo rozhodnuto! Počkáme na zdi do večera a před setměním se přesuneme do věže v zakázané oblasti. Do Simataie půjdeme až druhý den.

Když se na náměstíčku pod námi sešlo asi 20 účastníků firemní akce a trochu rušili naši samotu, přesunuli jsme se o dvě věže dál. Ztratili jsme je z dohledu i doslechu. Postupně jsme se přesouvali do věže, ve které jsme chtěli spát. Uvařili jsme si k večeři čínské polévky a vybalili spacáky a karimatky. Pak už jsme jen sledovali, jak se krajina halí do oranžového nádechu při západu slunce a obloha tmavne. Bylo jasno a nad námi brzy vyšlo mnoho hvězd. Seděli jsme v oknech věže a pozorovali je dlouho do noci. Viděli jsme je, i když jsme šli spát, protože věž neměla strop.

Zeď není v celém úseku mezi Jinshanling a Simatai udržovaná a člověk musí opatrně našlapovat. Přibližně v polovině cesty jsme potkali první turisty. Krátce jsme si popovídali se čtyřmi Francouzi a vzájemně si sdělovali, jak je to ještě daleko. Chvíli po té, co jsme prošli věží s kontrolorem lístků, jsme došli k věži s prodejcem lístků. Když jsme ho chtěli minout v domnění, že lístky máme, zarazil nás: naše lístky prý platí pro oblast Jinshanling, ale nikoli pro Simatai. Dohadovali jsme se s ním, že nám to měl někdo říct, že nemáme peníze a že na nás v Simataji čeká taxík. Nechtělo se nám platit dalších 45 juanů za něco, čeho jsme si už dost užili, ale byl neoblomný. Když jsme se ptali, kudy jinudy lze dojít do Simataje než po zdi, řekl, že jiná cesta tam nevede a usmíval se naší naivitě. To nás trochu popudilo. Naše debata postupně vyústila v to, že jsme stejně kolem nich prošli a ignorovali je. Jeden ze strážců nás doprovázel a evidentně celá věc ještě neskončila. Hned u vedlejší věže bylo místo, kudy se dalo ze zdi sejít. Nechtěli jsme jít po zdi, když jsme neměli zaplaceno, a tak jsme pěšinkou sešli do údolí. Nechápali jsme, proč prodej lístků neposunou o jednu věž dál, kde by člověk neznalý měl šanci sejít ze zdi. Strážce jsme tím setřásli a vypadalo to, že je problém vyřešen.
V údolí jsme potkali pasáčka se stádem koz, bylo tam mnoho políček s kukuřicí a měli jsme pěkný výhled ze spodu na zeď. Ve stínu skalky jsme si udělali pauzu a posvačili. Zatímco jsme tam odpočívali, objevil se strážník na motorce. Když nás viděl, tak zastavil a čekal. Bylo jasný, že nám chce opět dělat doprovod. Po chvíli ho to ale přestalo bavit, protože čekal na sluníčku, a tak odjel. My jsme šli dál a zjistili, že asi i toto údolí je za vstupní bránou Simatai a že nás tedy ještě čekají problémy. Cesta nás zavedla přímo k hlavní budově strážníků, což nebylo moc šťastné. Začali jsme se s nimi nanovo dohadovat, že platit nebudeme, jelikož jsme po zdi nešli, a že se jen potřebujeme dostat k našemu taxíku. Strážník, který uměl trochu anglicky, vypadal, že má pochopení, ale evidentně se bál svého nadřízeného. Ten s námi odmítal diskutovat a byl nekompromisní. Náš cíl byl jasný. Zmizet z přímého vlivu nadřízeného. Já s Janou jsme šli s ním vyjednávat do jejich domku, zatímco ostatní poponesli batohy dál, než je další strážníci zastavili. Byli jsme již o kus dál a navíc na sluníčku, a tam se už nadřízenému nechtělo. Řadoví strážníci byli přeci jen přístupnější. Přesvědčili jsme je, že nemá význam to řešit na cestě a že se přesuneme k pokladnám, kde věc dořešíme. Cesta však naštěstí nevedla přímo k pokladnám, ale jen na parkoviště. Získali jsme nový argument, proč neplatit, když cesta, po které jsme šli, je mimo placenou oblast. Další pozitivum bylo, že na parkovišti už byl náš taxikář. Začali si to vysvětlovat mezi sebou a výsledkem bylo, že našemu taxikáři sebrali klíčky od auta. Po chvíli bylo jasné, že oni sázejí na to, že bez taxikáře neodejdeme. Sebrali jsme se tedy a šli pěšky z parkoviště a po silnici pryč. Po pár metrech nás taxikář dojel. Jeden strážník seděl vevnitř a říkal, že za 10 juanů nás nechá odjet. Výše úplatku byla dána tím, že jsem mu říkal, že nemáme peníze a ukazoval svoji peněženku, ve které jsem měl jen 10 juanů. Nechtěli jsme to dál řešit a souhlasili. Taxikář nás odvezl do Mijun, kde jsme mu zaplatili opět 150 juanů. Tím skončila naše cesta za Velkou čínskou zdí. Závěr byl sice trochu komplikovaný, ale převládala dobrá nálada. Splnili jsme si sen! Zažili jsme Velkou čínskou zeď liduprázdnou, měli ji jen pro sebe a navíc jsme strávili i nádhernou noc na Velké čínské zdi.

©Via Nostra – Karel Mezihorák